Očekávané se stalo skutečností, dnes o půlnoci, krátce po zahájení samotné E3 byl oznámen nový díl závodní série Need for Speed, a to Need for Speed: Hot Pursuit!
Nového díluby jsme se u nás v Evropě měli dočkat 18. listopadu, v USA si nové Speedy zahrají o 2 dny dříve, tedy 16. listopadu 2010.
Zajímavá je také zpráva o tom, že NFS: Hot Pursuit vyjde pro všechny předvídané platformy, a to pro Xbox 360 a PlayStation 3, Wii a PC
Zpátky ke kořenům
Nové NFS: Hot Pursuit je inspirováno původní NFS na 3DO, to znamená, že na své si přijdou milovníci vzrušení, jízdy po otevřené silnici a honiček s pilicií. Na první pohled je patrné, že závodit ve městě se již nebude, možná jen okrajově. Právě tady pokračuje návrat ke kořenům starých NFS, závodit se bude v oblastech jako lesy, poušť, pobřeží atd.
Licencované vozy
V Need for Speed: Hot Pursuit se můžeme opět těšit na celou řadu licencovaných autíček. V traileru je k vidění Koenigsegg CCX, McLaren MP4–12C a vyvoněný Pagani Zonda Cinque, které řídí adrenalinem posedlí jezdci. Policie jim je ale v patách s více než slušným železem. Ford Shelby GT500, Bugatti Veyron 16.4 a Lamborghini Murciélago to je sestava, které se jen tak snadno neunikne.
Stupňující se akce
Policie je samozřejmě kromě nabitých kár vybavena také jinými prostředky, kterými se snaží zastavit zběsilé závodníky. Čím déle policii unikáte, tím vychytanější prostředek na Vás bude použit, policie má ve svém repertoáru např. “Road Block” – zablokování silnice, “Spike Strip” – ostnatý pás přes silnici nebo “Helicopter Support” – podpora ze vzduchu.
Přátelé a nepřátelé
Klíčem k úspěchu je dnes internet, tím se řídí i nové NFS: Hot Pursuit, které má změnit dosavadní způsob on-line hraní. V traileru můžete vidět jména závodníků a jejich ID. S přáteli totiž dosáhnete ještě většího zážitku, ať už spolu unikáte zákonu, nebo se snažíte pochytat uprchlíky nebo proti sobě, každý za jinou stranu. Novou funkcí je tzv. „Autolog“, který zaznamená veškerou Vaši činnost a Vy se tak můžete porovnat s kamarády. Slouží také k sdílení obrázků, novinek nebo komentářů od vašich přátel, takový trošku facebook v NFS.
Společnost AMD uvedla na trh grafickou kartu ATI Radeon HD 5450, což je nový přírůstek do cenami ověnčené produktové řady grafických karet ATI Radeon HD 5000. Nová GPU přináší možnosti nejmodernějších multimédií ve vysokém rozlišení a her za velice příznivou cenu.
ATI Radeon HD 5450 se může pochlubit stejnými vlastnostmi jako mají ostatní grafické karty řady ATI Radeon HD 5000 a podporuje DirectX 11, zobrazovací technologii ATI Eyefinity, technologii ATI Stream, čímž dopomáhá k plnému využití možností operačního systému Microsoft Windows 7.
ATI Radeon HD 5450 nabízí špičkový výkon, plnou podporu DirectX 11, nízkou spotřebu energie a velice tichý chod díky pasivnímu chlazení za pořizovací cenu 1200-1500 Kč (varianta s 512 MB).
Pro všechny, kdo nechtějí do grafického výkonu investovat horentní sumy, je Radeon HD 5450 velmi lákavou volbou. Měl by totiž nabízet dostatek výkonu i k hraní aktuálních her, což v podobné cenové kategorii nebývalo zvykem.
Grafický čip běží na 650 MHz, shadery rovněž a paměť potom na 1600 MHz. Šířka paměťové sběrnice je 64 bitů.
Koncept Active E je součástí projektu „i“, jehož cílem je do pěti let sériová výroba malého auta do města. Oproti Mini E přináší pohon zadních kol prostřednictvím elektromotoru integrovaného do zadní nápravy, akumulátory lithium-ion tentokrát vyrobila sama automobilka ve spolupráci s firmou SB LiMotive.
Pokud jde o holá čísla, jeví se schopnosti auta jako působivé. Elektromotor dosahuje výkonu 170 koní, nejvyšší točivý moment 250 newtonmetrů je k dispozici v celém spektru otáček. BMW Active E díky tomu akceleruje z nuly na sto kilometrů v hodině za méně než devět sekund, maximální rychlost je elektronicky omezena na 145 km/h.
Výdrž akumuláorů by měla být podobná jako v Mini E. Na jedno nabití auto urazí asi 160 kilometrů, na základě počítačové simulace by BMW Active E zvládlo až 240 kilometrů. Dobíjení z vysokonapěťové zásuvky trvá tři hodiny.
Našlo by se ale i pár drobností, které potřebují v následujících letech dořešit. Auto váží přes 1,8 tuny, což je na BMW 1 Coupé značná porce. I když leží těžiště díky umístění motoru nízko, hmotnost bude za volantem znát. Instalace elektromotoru si navíc vybrala daň v podobě malého kufru. Za zadní sedačky Active E se vejde pouze 200 litrů zavazadel. Na druhou stanu oproti Mini E to je docela pokrok.
„Hra běží na Neon enginu z Colin McRae: DiRT. Je zaměřená čistě na požitek ze závodění, takže např. zcela odpadne přizpůsobování si vozidla a namísto toho si užijete rivalitu mezi jezdci nebo srážky vozů. Budete mít na výběr z celé řady licencovaných aut, samotná hra však nebude spočívat jen v závodění se po světě, nýbrž komplexním kariérním módu.
Ten začnete pěkně od nuly coby nájemný řidič, vydělávající si na živobytí v demolition derby. Vaším cílem bude prosadit se mezi těžkou konkurencí, stát se řidičem prestižního týmu a později se na celou věc podívat z druhé strany: založit vlastní značku, najmout ty nejlepší jezdce a sehnat sponzory. Závody se budou odehrávat ve třech regionech: Evropě (podíváte se např. do Nurburgringu), Severní Americe (San Francisco, Detroit, Long Beach, Washington) a Japonsku, kde se budou konat nelegální pouliční závody. Jezdecká sezóna přitom poběží nezávisle na tom, zdali se jednotlivých jízd zúčastníte.
Cílem vývojářů je, abyste cestování po světě skutečně pocítili: proto jakmile přijedete do Japonska, dostanete příležitost si vyzkoušet driftování ve stylu D1 Grand Prix, kdy jsou řidiči bodově hodnoceni za úhel a rychlost svých skluzů. Ještě zajímavěji vypadá mód Touge neboli vlastně ilegální souboje dvou aut, předjíždějících se v úzkých horských serpentinách (zde autoři přiznávají zase inspiraci japonským manga Initial D).
Vrcholem závodění po Japonsku pak budou městské závody, alespoň po vizuální stránce prý zcela ohromující a ještě lepší než Project Gotham Racing: ať už díky špičkovému nasvícení, davům nadšených fanoušků mávajícím vlajkami či lampionům zavěšeným nad tratí…“
Výrobce procesorů Intel zveřejnil svůj plán na tento rok. Kromě jiného z něj vyplývá, že ve čtvrtém kvartále bychom se měli dočkat prvních procesorů Intel Atom s integrovaným grafickým čipem.
Zdá se, že se Intel rozhodl velmi soustředit na low-endové počítače. Jeho procesor Atom slaví úspěchy, a to už nejen v segmentu netbooků, ale i méně výkonných stolních počítačů. Není divu, že se společnost rozhodla tuto oblast dále rozvíjet, obzvlášť když příjmy z mainstreamu a hingh-endu stále klesají. A tak by se ve čtvrtém čtvrtletí tohoto roku měl objevit procesor Intel Atom postavený na architektuře Lincrot a ušitý 45nm technologií. Jak informuje server VR-Zone, plánuje Intel přesunout důležité funkce z Northbridge přímo do procesoru.
Tudíž by se paměťový řadič a grafický čip měly dostat přímo do jádra procesoru. Intel si od tohoto integračního kroku slibuje úsporu místa, která se hodí zejména u netbooků (až o sedmdesát procent). O zhruba padesát procent by pak mohla klesnout i spotřeba. Nová platforma nese název Pine Trail-D a bude umístěna do takzvaného Tigerpoint čipsetu, jenž si má rozumět i s DDR2-800 operační pamětí. Intel se tím vrhne do boje s konkurenčními platformami nVidie (Ion), VIA (Nano) a AMD (Yukon).
Pokud se sháníte po co největší porci operační paměti, potom by vás mohla zajímat novinka společnosti Samsung. Ta představila sérii opravdu macatých modulů, z nichž největší má 32 GB.
Jihokorejský výrobce operačních pamětí je znám jako poměrně velký inovátor a vůdce trhu. Dnes se obvykle prodávají jedno až čtyřgigabajtové paměťové moduly. Ovšem díky rapidnímu poklesu cen je možné kapacitou doslova rozhazovat. Ostatně, právě její navýšení je jedním ze způsobů, jak bojovat proti stále se snižujícím cenám RAM. Lidé, kteří chtějí mít maximum, po tomto modulu sáhnou, přestože ho ještě pár let efektivně nevyužijí.
Samsung svůj prémiový modul bude vyrábět 50nm technologií, díky čemuž mohou být zachovány rozměry i energetická náročnost. Jedná se přitom o DDR2 RAM modul. V této sérii se ale objevují i osmi a šestnáctigigabajtové moduly. Podle Samsungu tyto modely dosáhnout datové propustnosti až 1,6 Gigabitu za sekundu při napětí 1,35 Voltu. Na trh se zatím podívají právě osmi a šestáctigigabajtové varianty, ta 32 GB je zatím spíše jakousi vizí, ke které se společnost dobere možná již tento rok.
Hodně se změnilo od té doby, kdy se malá firma Ageia dostala na 3D grafický trh. Především pak ve fyzikálním enginu, který vám umožňuje vidět virtuální svět mnohem realističtěji. Tehdy se totiž objevil PhysX.
Něco z počátků
Když vyhodíte do povětří cisternu či barely s naftou, můžete vidět plno malých rozptýlených částic namísto jedné velké textury, která se většinou chová opravdu nerealisticky. Představte si, jak by vypadal perfektně nasimulovaný vodopád nebo dívka, jejíž oblečení by nebylo statické, ale dynamicky by se pohybovalo přesně podle jejího těla. To je přesně to, co pro vás může udělat fyzika ve hrách.
Nápad firmy Ageia byl opravdu zajímavý, ale jakožto průkopník v oboru měla i tato idea několik nedostatků. Hlavní nevýhodou byla cena, se kterou se karty dostaly na trh, ale také malá průmyslová podpora. Dokonce jejich reklamní kampaně nebyly zdaleka takového charakteru, jaký by si tato nová technologie zasluhovala. A tak Ageia dopadla opravdu špatně.
Pokud chcete rozšířit podobný vynález mezi široký okruh lidí, určitě se to nestane během jedné noci, dokonce ani během jednoho měsíce. Potřebujete přilákat programátory a herní vývojáře, kteří by začali používat vaši technologii v jejich hrách a tím pádem přinutili i koncové uživatele (hráče) kupovat právě karty firmy Ageia. Ale nestačí vývojáře jen přitáhnout na svou stranu, musíte pak dlouho čekat, než se dokončí první, druhá či pátá hra, kterou by si hráči chtěli zahrát a kvůli které by byli ochotni si připlatit za nový kus hardwaru.
Pak ale do onoho divadla vstoupil nový velký hráč. Byla to firma NVIDIA, která řekla: „A dost.“ Tehdy začala tato společnost investovat velké peníze do „open standardu“ zvaného CUDA. Zjistila si totiž, že by nemělo být těžké implementovat PhysX API na jejich grafické karty s podporou CUDy. A to byl hlavní krok, který rozpohyboval ta správná kola. NVIDIA tedy investovala 30 milionů dolarů do neznámého, čímž i odkoupila firmu Ageia. Najala jejich nejlepší lidi, kteří měli za úkol předělat PhysX API tak, aby fungovalo i na CUDě.
Takže jakákoliv grafická karta GeForce s podporou CUDy (čti GeForce ředy 8 a novější) mohla využívat PhysX, aniž by bylo nutné nainstalovat pro to určenou PhysX kartu. Tedy již v polovině srpna roku 2008 s vydáním nových PhysX ovladačů mohlo začít využívat tuto technologii něco přes 70 milionů hráčů.
Co je to Fyzikální engine?
Podle slovníků je PhysiEics věda, která se zabývá hmotou, energií, pohybem a silou. Teď se možná ptáte,
jak souvisí fyzika (kterou na střední škole možná nesnášíte nebo jste nesnášeli) s hrami (které si mimo jiné rádi zahrajete)? Fyzika ve hrách je především o tom, jak se zde budou všechny objekty pohybovat a reagovat na své okolí. Bylo známo, že GPU vykresluje scénu, zatímco CPU počítá všechny pohyby a reakce, což také způsobovalo omezování herních výpočtů při velkém spotřebovávání CPU taktů. Teď, abyste tomu správně rozuměli, možná není od věci zmínit, že PhysX nevykresluje scénu. PhysX patří v pipelině o stupínek níže. Takže na co je? Pomáhá počítat pohyby objektů, elementárních částic, tekutin a dalších. To je vše založeno na gravitační síle, hustotě, větru a jim podobných vlivech.
Takže je vám určitě jasné, že i před Ageiou existovaly fyzikální enginy. Avšak ty byly počítány na CPU, což bylo omezováno určitým maximálním povoleným počtem taktů. Dalším známým enginem je například Havok, který také využíval CPU.
Takže obvyklé fyzikální enginy dnešní doby jsou zpracovávány na CPU, které je přehlceno výpočty pro zvyšující se nároky herní logiky a umělých inteligencí. Takže PhysX je první engine, který je zodpovědný za ty krásné dynamicky generované efekty, které jsou zpracovány pomocí GPU. Ale nespotřebovává to zase takty GPU? Ano, spotřebovává. Ale na GPU se dokážou provádět některé výpočty mnohem rychleji než na CPU (někdy i 10x rychleji).
PhysX je tedy používán pro takové efekty, jako jsou:
* Exploze, které vytvoří prach či poletující částice.
* Postavy s mnohem realističtějšími pohyby.
* Senzační nové zbraně s novými efekty.
* Oblečení, které se vlní či roztrhává tak, jak byste čekali v reálném světě.
* Hustý kouř a mlha, které se rozvlní, pokud se v nich pohybuje nějaký objekt.
Takže o čem to všem vlastně je? Určitě ihned uvidíte rozdíl ve hře, kde je podobný fyzikální engine povolen či zakázán. Avšak stojí vám za to vidět při střelení do cihly o několik odletujících kousků víc než normálně?
Výkon
Možná jste již někde četli článek o PhysX a dozvěděli jste se, že vám zvýší například počet snímků za sekundu. Pokud v to doufáte, pak vás musím zřejmě zklamat, protože PhysX nebyl vyvíjen pro zrychlení hry, ale pro zlepšení vzhledu hry. Avšak trochu to vašemu CPU může ulehčit a tím pádem i zrychlit framerate, takže nemusíte zoufat úplně.
Můžeme srovnat dva případy:
1. Použijeme PhysX na hře, která je ještě ze starých časů a tak je počítáno s fyzikálním enginem zpracovávaným na CPU. Pokud tedy provedete tyto výpočty na GPU, CPU tím ulehčíte a hru zrychlíte (tím samozřejmě i framerate).
2. Druhý případ je však novější hra, která je již připravena na výpočty pomocí grafické karty. Tím se dostanete do situace, kdy vaše grafická karta musí vykreslovat mnohem více objektů (nejrůznější částice či prach a kouř), které by normálně nevykreslovala a nepočítala. Takže GPU tím zatížíte, zatímco CPU se bude flákat tak jako tak. Z toho plyne, že framerate jenom snížíte.
Můžete tedy vidět, že PhysX jenom počítá pohyby či transformace sady vrcholů objektů či sady částic (voda, dým apod.). Takže když střelíte do obyčejného barelu s podporou PhysX, který se poté roztříští na několik tisíc malých kousků, znamená to pro GPU jediné: Více malých objektů, u kterých se musí vypočítat vrcholy, zaplnit jimi scéna, potexturovat, vystínovat a poté vykreslit. Rozhodně tedy stojí za promyšlenou, zda se PhysX vyplatí právě pro vás.
Používání PhysX
Pro používání PhysX je hned několik možných cest.
1. Standardní mód, znamená jednu grafickou kartu, která se stará jak o vykreslování grafiky, tak i o počítání PhysX (to už potřebuje opravdu koňskou sílu).
2. SLI mód, kdy máte dvě grafické karty. Obě pak používáte opět pro vykreslování scény i počítání PhysX.
3. Mód je Multi-GPU, kdy máte zase dvě grafické karty, avšak jedna je používána pro renderování a druhá pro výpočty PhysX.
Závěrečné přemýšlení
Hodně dnešních her začíná využívat PhysX, proto určitě stojí za chvíli přemýšlení, zda koupit či nekoupit. Osobní názor je, že jedna karta pro vykreslování a zároveň počítání PhysX nemá cenu, proto rozhodně stojí za zvážení pořízení další grafické karty. Časem se možná právě tento fyzikální engine tak zevšední, že se bude používat automaticky, dokud nepřijde další, ještě lepší.
Společnost Leadtek uvedla novou grafickou kartu z řady Winfast, a to konkrétně Winfast GTX 260 Extreme+.
Karta je založena na 65nm jádře s 216 procesorovými jednotkami, které pracuje na frekvenci 602 MHz (standardně 576 MHz) a k dispozici má celkem 896 MB GDDR3 (448bit) paměti na taktéž zvýšené frekvenci 2 214 MHz (standardně 1 998 MHz).
Monitory lze připojit pomocí dvou DVI výstupů (TV-OUT), karta podporuje DirectX 10, hardwarovou akceleraci HD videa a samozřejmě i zapojení více grafických karet do společného výpočtu pomocí SLI či 3-way SLI. Chlazení zajišťuje referenční dvouslotový chladič.
Spolu s kartou dostanete v balení také hru Neverwinter Nights 2. Cena zatím nebyla oznámena.
Ač je to i dnes pro mnohé překvapení, úspěšná hra od Rockstaru nemusí být nutně simulátor organizovaného zločinu a dokonce ani nebudete muset mlátit pouliční prodavače párků železnou trubkou. Midnight Club, ač by mohl být na první pohled sérii GTA podobný, nemůže být svému stájovému kolegovi více vzdálený. A se vší úctou k Nikovi Bellicovi, je to dobře.
Beverly Hills (902 10?)
Obrovské, zcela otevřené město, které budete mít k dispozici ke každé ptákovině, která vás napadne. Podobným sloganem se dnes sice pyšní každá druhá hra, ale než odvrhnete nový Midnight Club, jako další z nekonečné řady her s otevřeným světem, vzpomeňte si na to, že v době, kdy Test Drive Unlimited byl jen odvážný koncept na papíru v kancelářích Atari, mohli jste se na Playstation 2 zcela bez omezení prohánět v ulicích imaginárního městečka. Doba pokročila, smyšlené virtuální závodiště nahradilo skutečné Los Angeles a to v podání, které dokáže vykouzlit jen hardware, který má pod kapotou next-gen. Je to ale dost na dobrou hru?
Midnight Club L.A. je právoplatný člen rodiny MC se vším, co se od něj dá čekat, bohužel včetně nutného restartování závodů a učení se tratí nazpaměť. Neoddiskutovatelně je to ale jedna z nejzajímavějších next-gen závodních her.
Bolestivé začátky
V tento okamžik vás milí čtenáři musím upozornit na fakt, že následující odstavec je svědectví hráče, dohnaného frustrací až na pokraj šílenství. Po sáhodlouhých debatách s kolegy jsem sice dospěl k názoru, že na vině je částečně vlastní neschopnost, takže berte text s rezervou, nicméně vezměte v potaz fakt, že se to může stát i VÁM.
Midnight Club nebyl nikdy známý tím, že by jste ho mohli hrát s prstem v nose. Každé vítězství jste si v drsných arkádových závodech museli tvrdě vybojovat a pocit z prvního místa byl k nezaplacení. V Rockstaru ale měli pocit, že jsou na hráče příliš hodní a každý správný masochista, který se rozhodne koupit jejich hru, musí adekvátně trpět. Minimálně prvních několik hodin hraní.
Na začátku hry dostanete na výběr ze tří rozpadajících se popelnic, se kterými budete muset vyhrát několik prvních závodů, než si budete moci dovolit koupit si skutečné závodní auto. Na mapě máte barevně vyznačeny dostupné závody
, zelené jsou jednoduché závody pro začátečníky, červeně jsou vyznačeny výzvy, na které se svojí současnou károu prostě nemáte. Když jsem po dvou hodinách projel všechny závody označené zeleně, překvapivě jsem měl stále popelnici, která i po tuningu v místní garáži stále zůstávala popelnicí a vyhlídka na auto, které by alespoň lehce připomínalo vehikl ze závodních okruhů, se zdála nemožná. Za prvé jsem neměl peníze, za druhé byla vyšší třída aut, tedy nadpopelnice, stále zamčená.
A to byl okamžik, kdy začalo skutečné peklo, protože jsem byl nucen pustit se do závodů o kategorii vyšších. Už na startovní čáře bylo vidět, že je něco v nepořádku. Jeden vytuněný závodní speciál vedle druhého a na konci řady jako chudý příbuzný, popelnice. Po odpočtu a startu byl scénář vždy stejný, a není skutečně nic zábavného na tom vidět vzdalující se zadky vašich soupeřů. Restart závodu se stal nejčastěji volenou položkou v menu a hra předvedla další skutečně neuvěřitelnou vychytávku. Když podesáté restartujete závod a v půlce jsou vaši soupeři opět půl okruhu před vámi, chcete alespoň, už řádně nasupení, ukončit závod a hledat jinou alternativu. A co na to hra? V menu sice je možnost ukončit závod, ale po tom, co ji zvolíte můžete kliknout pouze na ne, nechci ukončit závod. Takže jediný způsob, jak se ze závodu okamžitě dostat do volné jízdy, je restartování celé konzole, což v dané situaci není zrovna balzám na nervy.
Abych hře nekřivdil, že mě nechala na úplně mrtvém bodě, musím podotknout, že když se mi povedlo projet celou trať bez jediné nehody, dokázal jsem i v obtížnějším závodě dojet první. A dokonce už na dvacátý pokus. Proč tak astronomické číslo? Midnight Club se L.A. snaží zobrazit s velkým důrazem realitu, včetně ulic narvaných auty k prasknutí.
Většina závodů je, jako byste se snažili projet centrum Prahy ve špičce rychlostí 190 km/h. Hraní Midnight Clubu připomíná hraní Wipeoutu, Wipeoutu, který je plný křižovatek, každou chvíli můžete zabočit špatným směrem a s neskutečným množstvím objektů na trati o které jen škrtnete a můžete závod restartovat. Soupeře jsem ale za celou hru viděl nabourat jen jednou a to ještě za mojí vydatné asistence. Bonbónkem jsou situace, kdy s vypětím všech sil vedete závod a 100 metrů před cílem zavadíte o semafor, který se ani nehne, vy ale skončíte na střeše
a budete mít krásný výhled na to, jak všichni protivníci projíždějí cílovou rovinkou.
Druhá strana mince
Věřte tomu nebo ne, ale Midnigh Club L.A. je dobrá hra. Ať si to sebevíc protiřečí, po ukrutném začátku se ze hry vyklube Midnight Club ve své nejlepší formě a pokud si zvyknete na vyšší obtížnost, otevře se vám obrovský svět nablýskaných aut a motorek, ve kterém strávíte desítky hodin nefalšováné závodní zábavy. Grafika je nablýskaná, framerate stabilní a město skutečně obrovské. Naprosto famózní je i soundtrack, ve kterém si, kromě fanoušků Evy a Vaška, vyberou snad všichni.
Midnight Club: Los Angeles je jednoznačně hra, která si zaslouží vaší pozornost a její jedinečný přístup k závodům je zatuchlých vodách závodních her ala Rychle a zběsile vítaným zpestřením. Pokud se ale za začátku hry zaseknete a hra vás začne nekompromisně trestat, budete si přát, abyste si nikdy nekoupili Xbox.
Zase je tu příběh. Bohužel docela dost podivný a do hry nepříliš pasující. Navzdory všem prohlášením se zase nese ve stylu ohraného Rychle a Zběsile. Hráč se chopí role tajného agenta, který má za úkol proniknout do nebezpečného
gangu, zabývajícího se nelegálním závoděním. Za tímto účelem ale nebudete muset dělat nic jiného než dříve. Zkrátka budete jezdit jeden závod za druhým a občas zhlédnete hrané video s plejádou pohledných modelek, ale bez smysluplného obsahu. Později vám videa svou vážností už půjdou na nervy, čemuž nepomáhá ani krkolomný překlad titulků do češtiny.
V Undercover se vrací princip freeformového města, ve kterém můžete jezdit s podobnou volností jako třeba v Grand Theft Autu. Ovšem na rozdíl od této legendy nemá volnost v Need for Speed valného opodstatnění. Město na samotné projíždění ničím neláká, nic se tu neděje, akorát zde naleznete všelijak rozházené závodní mítinky. Autoři si naštěstí uvědomili, že by nebylo ideální, aby hráč musel na jednotlivé závody jezdit dlouhé minuty (i když město není nijak velké), a tak se uchýlili ke zkratce, která ovšem zcela neguje smysl otevřeného světa. Stisknutím klávesy Tab se tak okamžitě dostanete do nejbližšího možného závodu a je celkem jedno, zda jde o obyčejný přivýdělek
nebo posun v příběhu (časem tyto dvě odvětví ale stejně víceméně splynou do jedné šedé hmoty). Stejně tak můžete spustit GPS navigaci a vybrat si konkrétní závod z aktuální nabídky. Ta většinou sestává z několika závodů, z nichž nemusíte odjet všechny, ale jen několik, plus ty příběhové. Pak se nabídka obnoví a dostanete opět plnou porci na výběr.
Výběr je ovšem docela silné slovo. Z nepochopitelného důvodu v Electronic Arts sáhli po omezení závodních módů. Zajezdíte si tak jen v klasickém sprintu (trať se startem a cílem), okruhu a pak už jen v příběhovém útěku a dálničním honu. Ten je možná nejzajímavější ze všech. Jedete proti jedinému soupeři. Toho musíte dojet, předjet a pak mu nadělit několik stovek předepsaných metrů. Jezdí se převážně na rovných dálnicích, které umožňují se pořádně rozjet. Překážkou je však hodně hustý provoz, kdy není výjimkou několik vedle sebe jedoucích aut. V takovém případě je nutné okamžitě vyhledat skulinku a proklouznout. Soupeř má totiž stejný úkol jako vy. Většinou platí, že když se někde zaseknete, tak končíte, jelikož konkurent takovou výhodu vzhledem ke své rychlosti dokáže okamžitě zužitkovat. Dá se ale i taktizovat a soupeře natlačit do okolního provozu či způsobit nehodu, do které se zamíchá. Pak máte zásadní výhodu sami.
Každopádně, nejpozději po několika hodinách hry se Need for Speed: Undercover zoufale ohraje. Střídání čtyř módů zkrátka neudrží svěží dech a příběhové sekvence vás spíše naštvou. Navíc, pro nákup nových vozů, do garáže (tuning) stejně musíte přes menu a nevyhnete se načítání. Undercover tak působí docela dost nesourodě a je s podivem, že autoři nesáhli po větším množství atraktivních prvků. Novinek je naprosté minimum. Třeba takové „heroic moves“ vám pomohou v ožehavých situacích. Jenže Undercover je arkáda takového kalibru, že jedete jako „hero“ v podstatě celou dobu.
Vrátily se i policejní honičky, a to s celou svou rozporuplností. V závodech vás často nikdo nehoní, nebo jste rozjetí tak, že vás pár policejních aut prostě nedožene. Ovšem, když už se do vás pustí ve větší míře, je hodně problematické, takřka nemožné jim uniknout. To pak ústí ve zdlouhavé honičky, které stejně nakonec většinou skončí neúspěšně nebo dokonce nahráním starší pozice. Autoři do hry začlenili i jakési RPG prvky. Vlastnosti a schopnosti hráče se zlepšují s každým závodem, a to automaticky. Zlepšení tak není vázáno na vytuněné auto. Ovšem tuning rozhodně nechybí, a abyste v pozdějších závodech uspěli, je docela nutný. Pro milovníky aut jde jistě o dobrou zprávu. Několik desítek bouráků si totiž mohou přizpůsobit i svým vizuálním představám.
Určitý stereotyp hry by zase tolik nevadil, jen kdyby jízdní model hry fungoval tak, jak bychom si představovali. Nevoláme přitom po nějakém odklonu od arkádovosti. Jen by to chtělo autentický model. Kdo někdo seděl v autě, musí přiznat, že bouráky z Need for Speed s nimi nemají vůbec, ale opravdu vůbec nic společného. Na silnici sedí jako přilepené, do zatáček není třeba brzdit a často ani pouštět pomyslnou nohu z plynu. Zkrátka jí prosvištítě a přinejhorším se odřete o zeď, což vám paradoxně někdy ještě pomůže. A hlavně to už není taková zábava. Obzvlášť když Race Driver GRID ukázal, jak skvěle hratelná arkáda může být.
Ani graficky už Need for Speed: Undercover s aktuální konkurencí nedrží krok. Několik let starý engine už má to nejlepší za sebou a naráží na své limity. Modely aut jsou ještě solidní, ovšem okolí tratě je strohé a navíc často dokreslované na poslední chvíli. Rovněž zvuky jsou v žánru spíše podprůměrné.
Bohužel, Need for Speed: Undercover se nepodařilo vrátit sérii ztracený lesk. Naopak, sedřelo další jeho vrstvu. Undercover pobaví maximálně několik hodin a navíc je to prakticky to samé jako Most Wanted. Jízdní model není příliš zábavný, obsahově to není žádný zázrak a technologicky už také není co obdivovat. Vychází tak poměrně nelichotivé hodnocení a konstatování, že na trhu se dá najít řada objektivně lepších závodních titulů podobného kalibru. Jmenujme Midnight Club: Los Angeles, Burnout Paradise či Race Driver GRID.
